Bản romance cho một chiếc kèn Romance pro křídlovku

Romance pro křídlovku

Dnes v noci
(28. srpna 1930)

Sedím v okně a bdím. Přes jedno rameno
přelévají se mi teplé vůně kopřiv,
druhé zamrzá v černých ledech světnice.
Odjelas navečer ve žlutém voze
se záclonkami. Dnes ráno jsi ke mně
vztáhla dlaně -
("Máte hezký ruce, Terino.")

- na dvě bílá náměstí
plynuly z tvého srdce zlatovlasé výzvy,
spěchaly deseti úzkými uličkami,
jež končí nad propastí -
("Hezký? Co je na nich?
Mají pět prstů jako každý jiný.")

- s krví
hrnuly se ty výzvy do tvého srdce,
a kdybych byl tvé ruce nedržel ve svých,
zlatovlasé výzvy by z konečků tvých prstů
opadaly.

Už nikdy se nesejdu s Tonkou,
od včerejška večer leží a čeká
v modřínech Obor, a navěky zkamenělá
tam leží mezi ostatními balvany,
čeká a ze starých metlic vystrkuje
černý bok, tisíc let bude mě marně
a marně čekat.

Jsem k zbláznění živý,
má křídla, zřasená v krvi žil a cév,
šíleně tepají.
(Když jsem se řízl břitvou,
křídla vytryskla navrch rudým pírkem,
tatínek trhl rukou a na prsty
sesypal se mu popel.)

Jsem k zbláznění živý,
Terino, a chci si tě celou vypodobnit,
nevím však, kolik máš rukou, kolik máš úst,
každým stéblem a lístkem a každou hvězdou
mě žíznivě piješ.

Zdali tě někdy
ještě uvidím?